Cestopis – Toulky po jihovýchodní Asii, část druhá

A máme tu druhý díl z mojí cesty po jihovýchodní Asii! Nebudu to zdržovat, protože předpokládám, že jste první díl už četli a jste zvědavý na pokračování.

El Nido

El Nido

Itinerář
  • 07.01. – 11.01. Hongkong
  • 11.01. – 14.01. Bangkok
  • 14.01. – 17.01. Kuala Lumpur
  • 17.01. – 25.01. Palawan
  • 25.01. – 02.02. Boracay
  • 02.02. -.03.02. Manila
  • 03.02. – 04.02. Hongkong

V Manile jsem měl až moc času, zhruba 5 hodin a tak jsem si pro sebe zanadával, že jsem si nekoupil dřívější let do Puerto Princesa. Hlad jsem zahnal v místním 7/11, kde jsem si koupil cosi smaženého, byla to docela dobrota. Po nočním letu jsem byl dost unaven a přemýšlel jsem, kde to nejlépe zalomit. Ještě jsem ale neodolal pokušení vyjít ven před letiště, abych zjistil stav teploty a počasí. Nevěděl jsem však, že na Filipínách jsou velice přísné bezpečnostní kontroly a kontrola s rámem je už ve vchodových dveřích do odletové haly, takže jsem byl malinko rozčarován, když jsem musel hledat letenku a dávat velký batoh na skener (to jsem ještě netušil, že tyhle bezpečností kontroly jsou na Filipínách skoro všude).

Takovým pravidlem je, že se lépe spí u gatu, nežli v odletové hale a protože Cebu Pacific má všechny přepážky na všechny lety dohromady, tak jsem se mohl odbavit dlouho dopředu (což se ukázalo později jako chyba). Po odbavení jsem se u jednoho z gatu snažil usnout, ale moc to nešlo. Čas letu se však přiblížil a než jsem se nadál, tak jsem už nastupoval do letadla.

Palawan

Letadlo bylo plné snad do posledního místa. Cebu Pacific pořádá v zhruba půlce letu takové menší soutěže, takže docela sranda a člověka taková změna potěší (teda pokud zrovna nespí). Let proběhl s A320 a byl bez nějakých problémů. Ty však nastaly až na malém letišti v Puerto Princesa. Můj batoh totiž semnou nepřiletěl, protože poslední batoh zmizel z pásu a můj nikde! Začal jsem to samozřejmě hned urgovat, ale bohužel ten Filipínec neuměl moc anglicky. Přesto, že jsem se mu snažil vysvětlit, že jsem dal batoh na odbavení v Manile mnohem dříve a tak je možné, že přiletěl do Puerta s dřívějším letadlem, tak mně nerozuměl (nebo moje angličtina ještě předtím stála za prd?). Asi po 15 minutách hledaní a ptaní se jiných pracovníků vysílačkou už se mnou začal cosi sepisovat a já čekal už to nejhorší, vlastně by mi to nabouralo celý plán na Palawanu. Najednou se však objevil usměvavý chlapík držící můj batoh a řekl mi, že přiletěl letadlem dříve. (no neříkal jsem jim to snad X krát?). To, jak mně spadl kámen ze srdce, bylo slyšet až v Manile. Vzal jsem nějaké mapy a prospekty s nějakými hotely a vyšel z příletové haly.

El Nido

El Nido

Venku jsem odchytl tricykl a za 60 pesos (ano, i já se nechal tehdy napálit, běžná cena je 10 pesos na osobu!!) s ním jel do centra. Bohužel, ani zhruba po 15 minutách se mi nedařilo najít nějaký hotel, asi jsem šel špatným směrem. Odchytl jsem si tedy další tricykl a ukázal mu nějaký hotel na prospektu. Ten hotel byl asi nejlepší, ve kterém jsem za celý svůj pobyt na Filipínách byl, nicméně dali mi asi nejhorší pokoj, co měli. Neměl jsem ale moc síly se s nimi dohadovat a tak jsem za 1100 pesos ten pokoj vzal. Po sprše jsem se vydal na prohlídku města, ale ještě před odchodem jsem si na hotelu zjistil, v kolik jezdí autobus do El Nida.

Puerto je opravdu malé, přišlo mně to jako díra, moc se mi tam nelíbilo (To jsem si fakt myslel! Rozhodně není tak malé a nikdy by mně nenapadlo, že v té díře budu jednou žít. Pokud budou vaše první myšlenky stejné jako moje, dejte Puertu šanci, určitě se tu dají navštívit zajímavá místa). Oblíbil jsem si tehdy Jolibee, filipínský fastfood, který je něco jako u nás KFC s tím rozdílem, že si můžete dát smažené kuřecí maso s rýží a další speciality. (S odstupem času musím říct, že Jolibee sice není špatné, ale dost lepší jsou jiné fastfoody, jako např. Chowking, Greenwich, Shakeys). Po jídle jsem zašel do „internetové kavárny“, kde jsem zjistil, že internet je zde opravdu pomalý (a to jsem ještě nebyl v El Nidu). Během brouzdání po internetu jsem popíjel místní pivo Red Horse, ale když jsem zjistil, že má 8% alkoholu a já si koupil litrovku, tak na mě šli mrákoty, nicméně jsem ho statečně vypil.

El Nido

El Nido

Po návštěvě internetu jsem se jen tak procházel a občas nahlídl do nějakých obchodů. V jednom obchodu s mobily se na mě seběhlo asi pět Filipínek, které mě začaly vyzpovídávat a jedna z nich, ta nejodvážnější (bohužel ale ne ta nejhezčí) mě dokonce bez okolku začala balit a nakonec po mně chtěla telefonní číslo! S výmluvou jsem však doslova zbaběle utekl. Po pár hodinách na Filipínách jsem si nemohl nevšimnout, jak jsou Filipínky opravdu krásné (zvěsti nelhaly).

Večer jsem na jedno doporučení zaplul do jednoho baru s živou muzikou (Tiki bar). Ten bar byl navíc těsně u mého hotelu. Bez okolku musím říct, že lepší live band jsem nikde neviděl. Jeden kluk a dvě holky a uměli zazpívat skoro vše. Od Lady Gaga až po třeba po Michala Jaksona. Navíc jsem se tam mezi přestávky bavil se servírkami a s číšníky. Skoro vše to byli učni a dalo se to poznat podle oblečení. No první den na Filipínách a já se toho už tolik dozvěděl. Rychle si mě oblíbili a já jim slíbil, že při zpáteční cestě tam opět zavítám. Kolem půlnoci jsem šel na hotel, protože ráno mě čekala dlouhá a únavná cesta.

Ráno jsem před hotelem chytil tricykla, který mě za 100 pesos hodil na autobusové nádraží, které je trošku mimo město (v tomto případě byla cena v pořádku). Lístek do El Nida stál dohromady 350 pesos, ale vyrazilo mi dech to, že můj batoh stal víc než já (ceny dělané pro místní, kteří cestují bez zavazadel). Starý a neklimatizovaný autobus (otevřené okna) byl použít také jako dodavatelská služba, protože celá ulička byla zaházená rýží a střecha busu byla naložená spousty různými věcmi. Jízda byla zkouškou odvahy, protože řidič jel nehorázně rychle a opravdu jsem se bál. Do zatáček kam neviděl, troubil a často zapomínal, že řídí autobus a ne formuli 1. Cestou jsme měli několik menších pauz, ať už vynucených (řidič opravoval bus) anebo naplánovaných. Příroda cestou byla zajímavá a také jsem během jízdy mohl vidět život místních lidí žijících na venkově. Bydlí v chatrčích, pole orají s krávou, prostě život, jaký asi žili naši pradědové. Cesta autobusem trvala více než 6 hodin, z toho poslední hodinu jsme jeli po prašné cestě, takže jsem byl celý od prachu. Ještě se musím zmínit, že jsem se cestou skamarádil s jedním čínským párem.

Tehdy do El Nida jezdili většinou jen tyhle staré autobusy.

Tehdy do El Nida jezdili většinou jen tyhle staré autobusy.

Po výstupu z autobusu jsme všichni tři šli hledat nějaké ubytování. Asi po hodině hledaní jsme našli docela útulný penzion. Číňan byl velice dobrý obchodník (chtěl usmlouvat vše, dokonce i poplatek 200 pesos pro vládu, který usmlouvat samozřejmě nejde), až mě to pak přišlo trapné, protože si snad myslel, že nás tam nechají ubytovat zadarmo. Nicméně 450 pesos na noc bylo super. Večer jsem navštívil místní disko, kde se do mě „zakousla“ jedna z místních slečen. Zůstalo však jen u pár polibků a objetí, protože nabídku, že se mnou půjde za peníze na hotel jsem odmítl. Na druhý den jsem byl domluvený s čínským párem na výlet C. Výlet byl pěkný a tak nebylo divu, že na druhý den jsme objednali další. Některé večery jsem si sedal u stánku s burgery, kde se mi líbila jedna slečna, ale také její kolega byl fajn (o toho jsem ale samozřejmě zájem neměl).

Pak jsem navštívil na pláži místní live band, ale oproti Puertu to bylo slabší. Po dvou lodních výletech jsem následující dny využil relaxačně a to hlavně na pláži (bohužel jsem tehdy nenavštívil Nacpan beach ani Zipline, což zavinila moje špatná připravenost z domova). Den odjezdu se přiblížil a jak jinak, můj čínský kamarád našel pro mě nejlevnější dopravu do Sabangu, kam jsem měl zamířeno. (Věřte nebo nevěřte, ale s tím Číňanem jsem přítel na FB a občas si něco napíšeme, i přesto, že v Číně je FB prý dost omezen) Lístek jsem si koupil na křižovatku Salvation, ze které jsem chtěl jet do Sabangu autobusem anebo s jeepney. Lístek na minivan stál 450 pesos.

Poslední noc v El Nidu byla však krušná a zajímavá. Dohodl jsem se s kamarády od stánku s burgery, že s nimi půjdu po jejich zavíračce na disko. Ještě před půlnocí jsem si chtěl zabalit batoh na hotelu, ale ejhle, vchodové dveře do hostelu nějaký srandista zamkl zevnitř, i když je na dveřích výslovně napsáno, že se nemají zamykat. Nezbylo mně nic jiného, než se vrátit k zpět k burgerům. Mý místní kamarádi úspěšně zavřeli burger shop a tak jsme se mohli konečně vydat na disko. Ještě ale trošku odbočím.

El Nido

El Nido

Po cestě na disko jsme potkali jednu z místních Bar girls, s kterou jsem den předtím prokecal celý večer na diskotéce. No jak je taková klasika na Filipínách anebo v Thajsku, holka má dítě, nemá vzdělání, chlap jí opustil, chce víc peněz a tak dělá toto. Mimochodem tato společnice byla určitě nejhezčí holka, co jsem tak viděl na té disko a byla zároveň takovou jejich náčelnicí a vždy měla přednostní právo vybrat si chlapa dle svého gusta a jelikož byla opravdu krásná, tak neměla moc problémů s odmítnutím. Já byl asi jeden z mála, který jí odmítl (hledal jsem holku pro život a ne pro pobavení za peníze), ale vynahradil jsem jí to koupením několika takzvaných Lady drinků, které stáli kolem 100 pesos a pěkně jsme si popovídali.

Na té diskotéce jsme dali s přáteli pár pivek a také jsem stihl dát taneček s mojí novou filipínskou kamarádkou. (s touto Filipínkou nejsem v kontaktu, ale zato jsem v kontaktu s její neméně krásnou bývalou kolegyní, s kterou jsem kamarád nejen na FB a při každé návštěvě El Nida ji nezapomenu navštívit. Tehdy byla však zadaná). U hotelu jsem se modlil, aby bylo už odemčeno, to naštěstí bylo a já se tak mohl na pár hodinek vyspat, protože mě čekal po 6 budíček.

Ráno po 7 hodině, teda spíš až v půl osmé (na Filipínách čas moc velkou roli nehraje) jsme vyrazili. Jízda s minivanem, který má klimatizaci byla o ničem jiném, nežli s public autobusem, který měl otevřená okna. Těsně před polednem mě vyhodili na křižovatce Salvation. Tato křižovatka je asi jednu hodinu od Puerta a zároveň také zhruba jednu hodinu od Sabangu. Na té křižovatce jsem čekal na Jeepney asi jen 20 minut. Společnost mně mezitím dělal švýcarský pár, s kterým jsem prohodil pár slov. Jeepney byl narvaný lidmi a tak jsem musel vylézt na střechu. Jízda na střeše byl opravdový zážitek a velký adrenalin, a to zvláště, když filipínský řidiči jezdí rychle jak šílenci. Jednou jsem se pozdě skrčil a jedna větev stromu mě škrtla přes hlavu. Asi po hodině adrenalinové jízdě jsem byl na místě.

Oslava čínského roku na pláži v Sabangu

Oslava čínského roku na pláži v Sabangu

V Sabangu byla většina hotelu plných, což jsem vůbec nečekal a musel jsem vzít za vděk jedné chatce za 600 pesos. V chatce byl sice záchod, ale o normální sprše jsem si mohl jen nechat zdát. Kýbl a nádoba, s kterou jsem se poléval studenou vodou musela stačit. Po „sprše“ jsem se zašel podívat oslavu nového čínského roku, kde jsem se nechal vyfotit na pláži s dráčkem.

Ještě předtím jsem se zašel ale občerstvit do jedné restaurace. V té restauraci seděla jedna sympatická Filipínka, která mně naznačila, ať jdu k ní. Myslel jsem si, že je to obsluha, ale ne. Byla to recepční z drahého hotelu Sheridan od vedle a šla před prací na jídlo do levnější restaurace. Na rovinu mi řekla, ať si k ni sednu, ať nejsem sám a že se se mnou podělí o jídlo, protože ho bude mít stejně moc. Docela síla, tohle by se mi v Čechách stát opravdu nemohlo! Než jí přinesli jídlo, tak jsme si povídali, ale byla celkem nervózní, protože se jí blížila doba nástupu do práce a jídlo ještě nikde. Jakmile přinesli jídlo na stůl, něco málo pojedla, ale většinu jídla mi nechala, ať si nandám jídla na svůj talíř kolik chci, že už opravdu nestíhá a musí jít (vážně jsem tehdy přemýšlel jí v tom resortu navštívit a třeba to i očekávala, ale osud tomu chtěl jinak a do teď vlastně nevím, proč jsem jí do toho hotelu nešel navštívit).

Později odpoledne jsem se chvilku opaloval na pláži a také vyzkoušel místní moře. Zjistil jsem, že v Sabangu jsou o dost vetší vlny nežli v El Nidu (později jsem zjistil, že ve v Sabangu se utopilo díky vlnám již několik lidí).

Zbytek dne jsem se prozkoumával okolí a večer začal hledat nějaké disko anebo karaoke bar. Pak jsem ale narazil na jednoho Filipínce, s kterým jsme si padli do noty. Koupili jsme si na půl litrové silné pivo Red Horse a povídali si na jeho verandě hotelu. Mimochodem mně naučil jíst barbecue kohoutí pařáty, pochoutka! Chutnalo to asi jako kuřecí křídla. Je to učitel na škole a tak proto se mě vyptával na různé zážitky z cest nebo na nějaké věci o Evropě anebo o ČR. Samozřejmě jsme si povídali taky o Filipínách. Po vypnutí elektrického proudu kolem 10 večer jsme se rozloučili a já šel zpět do chatky. Ráno jsem měl v plánu jít pres džungli k podzemní řece a odpoledne jsem chtěl jet minivanem do Puerta, který jsem měl již objednaný na 2 hodinu odpoledne.

U vstupu podzemní řeky v Sabangu

U vstupu podzemní řeky v Sabangu

Ráno jsem vstal před 9 hodinou a před odchodem na podzemní řeku jsem se dohodl s majiteli chatek, že si tam nechám moje velké zavazadlo. Pro vstup na podzemní řeku je potřeba mít povolení místního úřadu. Takzvaný permit se tehdy vydával v přístavu v kanceláři. Na permit byla už fronta a moc rychle nepostupovala, ale nezdržel jsem se tam více jak 30 minut (toto v nynější době již neplatí. Permit se vydává v kanceláři v Puertu, popřípadě lze na podzemní řeku vyrazit s cestovní kanceláří z Puerta. Stejně tak již nelze jít sám k podzemní řece džunglí bez průvodce).

Hned poté, co jsem vyrazil na cestu, jsem zjistil, že mi není dobře, ale nechtěl jsem to vzdát. Cesta džunglí byla pěkně značená červenou barvou na stromech, opravdu snad nešlo zabloudit. Jedna příhoda se mně ale stala. Z ničeho nic se objevili v džungli na cestě dvě opice. Já si je chtěl hned vyfotit a tak jsem začal otvírat batoh. Opice si ale asi mysleli, že jim chci něco dát k jídlu, a když zjistili, že jsem vytáhl jen foťák, tak začali cenit zuby a syčet. Docela jsem se začal bát, protože neutekli, i když jsem na ně začal dělat rychlé pohyby. Utekli, až když jsem se na ně začal ohánět klackem. Konec cesty džunglí byl opravdu zajímavý, šel jsem po dřevěné lávce a po dřevěných schodech a některé prkna nevypadali zrovna pevně. Úplně na konci cesty u chatky Rangerů jsem se lekl velkých ještěrek (gekonu), které ale nejsou nebezpečné (u obou konců cesty do džungle jsou hlídači – rangeři, kteří chtěli vidět permit. V nynější době vás bez průvodce do džungle už nepustí i když máte permit.).

Podzemní řeka se mi líbila, byl to pěkný zážitek. Zpátky do Sabangu jsem použil loď za 100 pesos. Vecpal jsem se k jedné asijské partě, jinak bych platil mnohem více. V Sabangu jsem si vyzvedl batoh a zašel do restaurace na oběd a poté jsem čekal na minivan.

V minivanu jsem se dal do řeči s jednou Filipínkou, s kterou se si povídal skoro celou cestu. V Puertu mi dala pak svoje číslo s tím, že kdybych se večer nudil, tak se jí mám ozvat. Na nádraží jsem si vzal tricykl za 100 PHP a na doporučení od jednoho Filipínce jsem řekl řidiči název jednoho hostelu (název si raději nepamatuji). Tento hostel byl však nejhorší za mojí celou cestovatelskou éru, ale co jsem očekával za 300 pesos?.

Vrtuláček z Manily do Catlicanu (Boracay)

Vrtuláček z Manily do Catlicanu (Boracay)

Po ubytování jsem zašel na internet, kde jsem zjistil, že akorát hraje Berdych s Nadalem 1/4 finále Australin open. Časový rozdíl mezi Filipínami a východní Austrálií, kde se tenis hrál, je 3 hodiny. Hned jsem se začal místních ptát, kde je nějaký bar se sportovními přenosy, nejlépe nějaký sport bar. Po chvilce ptaní jsem zjistil, že zde jeden opravdu existuje a za pár minut na to jsem už seděl spokojeně na baru a koukal na tenis. Během tenisu jsem se seznámil s jednou Filipínkou, která si zašla po práci na večeři. Filipínka je španělský typ i její jméno je španělské. Dala si se mnou jedno pivo a zjistil jsem, že pracuje na místním úřadě pro starostu. Po tenise jsem jí dal na její vyžádání email a rozloučili se. Já pokračoval do mého oblíbeného baru s živou muzikou, ale ta Filipínka jela domů (právě jste byli svědky mého seznámení s mojí manželkou!).

Živá muzika opět nezklamala a moc se mi to líbilo. Snažil jsem se zkontaktovat tu Filipínku z minivanu, ale osud tomu chtěl, že mi dala číslo bez předvolby (asi myslela, že tu předvolbu vím) a tak jí moje zpráva nikdy nedošla. Po půlnoci se mi ještě nechtělo jít spát tak jsem zaplul do jednoho malého baru s karaoke. Můj hostel byl tentokrát hodně daleko a tak mi docela trvalo, nežli jsem ho našel. Ráno mě čekal přesun na Boracay.

Boracay

Ráno jsem na letišti zjistil, že budeme mít zpoždění. V Puertu se tehdy platil 20 pesos odletový poplatek. (dnes je ten odletový poplatek 150 pesos). Asi po 30 minutách zpoždění jsme vzlétli a opět klasika s jak to bývá s Cebu Pacific, protože v půlce letu byla nějaká srandovní soutěž. Let byl celkově bez problémů a v Manile jsem měl na přestup do letadla na Boracay necelé 2,5 hodiny (stejný terminál 3). Na letišti v Manile se nic speciálního neudálo, ale opět mě zaujalo velké množství lidí u gatu, kde nebylo skoro možné si sednout. Mezi ostrovy se na Filipínách se zřejmě hodně cestuje. Čas odletu se blížil a opět bylo zpoždění.

Na Boracay (Catlican) se litá malým vrtulovým ART. Letiště v Catlicanu je ještě menší než v Puertu a tak proto nebylo moc divu, že pilot s letadlem docela třískl a následovalo velké brždění. Zavazadlo tentokrát v pořádku dorazilo a já vyšel před letištní budovu. Tam jsem chtě nechtě musel vzít tricykla za 50 pesos do přístavu. V přístavu mimo lístku jsem platil ještě nějaké další poplatky, dohromady asi 350 pesos. Asi po 15 minutové plavbě jsme dorazili konečně na ostrov Boracay. V přístavu již čekali řidiči tricyklů, aby nás odvezli do turistické části Boracay, na White beach, která je rozdělená na porty 1, 2, 3.  Já měl namířeno do trojky. Vetřel jsem se do tricyklu k jedné rodince a zaplatil jsem jen asi 25 pesos.

White beach, Boracay

White beach, Boracay

V portu 3 jsem podle mapy, kterou jsem si vzal na letišti začal obíhat hotely (na Boracay jsem byl na blind). Asi po půlhodině hledání jsem našel krásný hotel Bora Bora, který byl umístěn v pěkné zahradě, kde bylo několik chatek s terasou. Vzal jsem si tedy bez váhání chatku za 900 pesos. Bohužel ale jen na tři noci, protože pak už měli plno. Po ubytování jsem vyrazil na prohlídku pláže, která patří mezi nejhezčí pláže na světě (a opravdu oprávněně). Celý dojem z krásné pláže však kazilo velké množství lidí, speciálně pak na promenádě vedle pláže, která byla plná lidí, a s blížícím se večerem jich ještě přibývalo. Nicméně jsem si rychle zvykl a druhý den už mě to tak strašné nepřišlo.

Všiml jsem si, že ceny jsou na Boracay o něco vyšší nežli na Palawanu. Bary ale nabízejí podvečerní takzvané happy hour, tzn že za cenu jednoho drinku dostanete dva. Jídlo u plážových restauraci je drahé, od 300 do 500 pesos na způsob bufetu, aneb sněz, co můžeš. Já tedy chodil na hlavni silnici, která je cca 5 minut od pláže, kde byly levnější jídelny, kam chodili spíše místní Filipínci.

V jednom baru na Boracay s turistkami z Tchaj - wanu

V jednom baru na Boracay s turistkami z Tchaj – wanu

Dny na Boracay jsem strávil denním relaxem na pláži, čtením knihy u chatky nebo na baru a večery jsem trávil na barech, na živých muzikách a na diskotékách. Jeden den jsem se také podíval mimo White beach a trošku prozkoumal ostrov (mohl jsem toho tam určitě vidět víc, opět moje špatná připravenost z domova). Bohužel, po třech dnech jsem se musel přestěhovat jinam, ale najít něco podobně hezkého jako Bora Bora nebylo jednoduché. Buďto bylo plno anebo docela drahé. Musel jsem tedy vzít za vděk pokoji pro zaměstnance v jednom hotelu za 700 pesos.

Navštívil jsem tam také kohoutí zápasy, ale musím říct, že mě to po půl hodině přestalo bavit. Dva Finové, co tam se mnou byli měli stejný názor a tak jsme si vzali na půl  tricykla, který nás odvezl zpět na White beach. Poslední den na Boracay jsem oběhl pár mých oblíbených barů a rozloučil se s filipínskými kamarádi. Zvláště jeden bar, který vlastní jeden Angličan jsem si zamiloval. Na tamější poměry tam má docela levné pivo, živé sport přenosy a sympatické barmanky.

Boracay se mi moc líbil, pro singl cestovatele jako jsem byl já, to prostě nemělo chybu a když k tomu připočtu krásné Filipínky, pro které jsem byl exotický stejně oni pro mně, tak jsem si připadal jako v ráji. Dám jeden příklad, co se mi na Boracay ohledně Filipínek stalo. Jedna Filipínka, s kterou jsem si v jednom z barů dal pár drinků mně vyrazila dech otázkou, jestli s ní nechci mít sex (zadarmo a žádný háček v tom nebyl). 

Ráno jsem se odhlásil z hotelu a poté jsem jel za 100 pesos tricyklem do přístavu. Po 15 minutách plavby jsme dorazili na ostrov Panay. Tentokrát jsem šel z přístavu na letiště pešky, protože to byla tak 10 minutová procházka.

Krásný západ slunce, White beach, Boracay

Krásný západ slunce, White beach, Boracay

Manila

Let do Manily proběhl opět bez nějakých zajímavých či zvláštních věcí. Na letišti v Manile jsem byl odhodlán si vzít taxi do hotelu, který jsem si ještě na Boracay na internetu našel. Cesta z letiště na hotel (bohužel, zapomněl jsem jméno toho hotelu) stála asi 150 pesos a to mě ještě taxikář zřejmě ošidil. Řekl si totiž více, než ukazoval taxametr, ale neměl jsem silu se dohadovat a pořád to bylo levné. V hotelu jsem zaplatil 550 pesos za jednu noc a rovnou si tam po prohýřené noci na pár hodinek odpočinul.

Odpoledne jsem zašel na dobré jídlo a vydal se hledat metro do centra. Bohužel, Manila je ale opravdu nepřehledné město a metro se mi nepodařilo najít. Ale protože taxi je tam opravdu levné, tak jsem na jednoho mávnul a za 180 pesos mě odvezl do Rizal parku. V tomto proslulém parku jsem si hlavně chtěl prohlídnout monument (památník). V hledáčku jsem měl také historické španělské město Intramuros. Během cesty do Intramuros jsem viděl mnoho žebráků.

Po návštěvě Intramuros jsem zamířil na místní noční trh, kde jsem se najedl a zašel také na internet. Ještě jsem pak neodolal a na chvilku navštívil jeden z karaoke barů. Zpátky jsem jel opět taxíkem, ale řidič se mě snažil evidentně oškubat, protože už od začátku říkal, že to bude stát více než 180 pesos. Já mu však kontroval, že uvidíme a ať zapne taxametr, ale že více jak 200 pesos by ta jízda stát neměla. U hotelu, kde zastavil, mně pak řekl asi o 100 pesos více, než ukazoval taxametr (neukazoval víc jak 200 pesos). Já tolik zaplatit odmítl s tím, že mu dám, co ukazuje taxametr, plus nějaké dýško. On mě však nechtěl pustit ven z auta. Argumentoval tím, že musí živit rodinu. Já však začal vyhrožovat policií a nakonec asi po minutě dohadování mě pustil konečně ven. Musím říct, že to nebyl dobrý pocit. Manila mě popravdě neohromila, spíše naopak a ty dva poslední dny v Manile byli takovou skvrnou na jinak úplně skvělém pobytu na Filipínách.

Památník v Rizal parku v Manile

Památník v Rizal parku v Manile

Ráno jsem si před hotelem chytil taxíka a vyrazil směr letiště. Tam jsem vyměnil poslední pesa, ale musel jsem si nechat 1000 pesos letištní odletový poplatek (tehdy se platilo 750 pesos, v nynější době už by měl být ten poplatek v ceně letenky). Let do Hongkongu byl na čas a proběhl bez sebemenších problémů.

Hongkong

Po dvou hodinách letu jsme dosedli na Hongkongském letišti a následovala moje „oblíbená“ činnost a to čekání na pasovou kontrolu. Měl jsem zamířeno do stejného hostelu, jako když jsem začínal tento trip v lednu. Dokonce jsem měl tu jednu noc pro jistotu zamluvenou. Pokoj mně dali jiný, překvapivě o něco větší nežli minule. Večer jsem naposledy navštívil lazer show a opět jsem se šel podívat na noční trh a na místní zpěváky. Následující den jsem měl být na letišti až před desátou večer a tak jsem cely den chodil po obchodech a naposledy si vychutnával pravé čínské jídlo. Hongkong mě překvapil docela přijatelnými cenami a to speciálně za jídlo, které stálo v přepočtu jako u nás. Návštěvu Hongkongu mohu všem doporučit a to speciálně pokud to zkombinujete s Filipínami anebo s Thajskem.

Cesta zpět do Evropy

Udělal jsem poslední nákup v 7/11 (rodina miluje místní instantní polévky) a vyrazil na letiště. Z autobusu jsem si naposled vychutnal noční Hongkong a začínala na mě padat deprese ohledně návratu do mrazivé Evropy a do reality. Na letišti jsem se v klidu odbavil a prozkoumal naposled místní duty free. Tentokrát jsme do Evropy letěli s A340. Odlet byl na čas a bez nějakých problémů. Vedle mě seděla jedna sympatická Číňanka, která letěla poprvé do Evropy na služební cestu. Těšila se na rozdíl ode mě na mráz a na sníh, který prý nikdy neviděla. Let mi opravdu utekl a ani by mě nenapadlo, že jsme letěli 12 hodin. V Mnichově jsem měl skoro 6 hodin čas a tak na mě čekala šílená nuda. Nejprve jsem ale ze zvědavosti vyšel ven před letištní halu, kde jsem zjistil, že neskutečně mrzne. (Teploměr ukazoval -13 stupňů). U gatu mě naopak potěšil automat na kafe a na čaj, který byl zadarmo. Do Prahy jsme letěli malým tryskovým letadlem. Za další hodinu jsme již dosedli na pražském letišti. V příletové hale jsem marně vyhlížel v davu čekajících cedulku s nápisem vítej zpět v realitě Romane, která by moje pocity přesně vyjádřila.

Jaké jsem měl pocity těsně po mojí první návštěvě Filipín? „Z Filipín jsem nadšen, líbilo se mi tam určitě víc než v Thajsku (v Thajsku jsem byl rok předtím na celý měsíc). Speciálně tedy kvůli super místním lidem, krásným Filipínkám, celkové atmosféře, krásné přírodě a není to tam tak turistické. Jedině co mě tam chybělo bylo vynikající a levné thajské jídlo“ Přesně tyto slova končili můj cestopis.

Doufám, že se vám tento cestopis líbil a doufám, že pro někoho bude inspirací, protože tato cesta po jihovýchodní Asii byla neskutečná jízda, ať už tím co jsem vše viděl, co jsem vše zažil a tím, kolik lidí jsem během této cesty potkal. Dodatky anebo moje zpětné myšlenky jsou psané kurzívou. Jak jsem psal v minulém díle, tak jestli máte nějaký cestopis, který se týká Filipín a chcete ho zveřejnit na mém blogu, tak mě prosím kontaktujte emailem 🙂

.

Facebook Comments

7 thoughts on “Cestopis – Toulky po jihovýchodní Asii, část druhá

  1. Franta

    Ahoj,
    taky jsem jel na střeše Jeepny (ze Sabangu do Puerta). Bylo to přes poledne, tak jsem si řádně spálil kolena.
    Já osobně považuji podzemní řeku za ztrátu času (jeskyně v ČR, např. Macocha) jsou hezčí.
    Sabang je velmi krásný, ale já tam vydržel jen jednu noc, protože mě rozčiloval hluk z generátorů el. proudu.

    1. Roman Mudroch Post author

      Ahoj,

      díky za názor. Tvůj pohled na podzemní řeku je dost subjektivní, znám mnoho lidí, kterým se podzemní řeka moc líbí (také viděli Macochu) a jen pár, komu ne. Všiml jsem si, že někteří lidé se bohužel nechávají ovlivnit od jejich známých, kterým se podzemní řeka moc nelíbila. Co když třeba jim se bude líbit? Pro představu jak je podzemní řeka oblíbená se můžeš podívat na Triadvisor, kde jsou recenze od lidí. Z těch recenzí si jde už udělat velice slušnou představu.

      http://www.tripadvisor.com/Attraction_Review-g294257-d320343-Reviews-Puerto_Princesa_Underground_River-Puerto_Princesa_Palawan_Island_Palawan_Province_.html

  2. Radek

    Ahoj tvuj pohled na Filipíny a stručně popsání se mi líbilo. Zajímalo by me kolik te to to výlet celkové přibližně stal mam v plánu toto léto vycestovat na trip do Asie a Filipíny chci navštívit na3tydny až měsíc děkuji za odpověď Radek.

    1. Roman Mudroch Post author

      Ahoj, bohuzel uz je to dlouho a ja si vsechny ceny nikam nezapisoval, jen co jsem psal v tom clanku, takze si neodvazim priblizne odhadovat, ale kolem 50 000 kc to urcite bylo i s letenkami.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Převodník měn

Zkuste zdarma náš převodník měn