Jeden z kulturních rozdílů na Filipínách na který jsem si musel zvyknout je filipínské odlišné stolování. Do teď jsem to nějak neřešil i díky tomu, že jsem doma s mojí filipínskou rodinou tak často nejedl, ale díky pandemii Covidu – 19 jsem najednou zjistil, jak mi to vadí. Filipínci, stejně jako většina národů v JVA jsou zvyklí jíst tak, že dají na stůl talíře s jídlem ze kterých si nandavají na svůj talíř vše co chtějí. Většinou totiž není jen jeden druh jídla, ale jsou dva nebo dokonce tři druhy jídla, plus samozřejmě ještě zvlášť rýže a to i večer, protože jsou zvyklí jíst bohatou teplou večeři.
Pamatuji si, když byla moje žena poprvé v ČR a byli jsme poprvé spolu v restauraci. Byla hrozně překvapená a i taková celá nesvá, když jí všechno jídlo dali na jeden talíř a místo lžíce dostala nůž. Na Filipínách se totiž jí jen lžící s vidličkou. Moje máma se ale snažila udělat mojí ženě domácí prostředí a když jsme u ní byli na jídle, tak vždy dávala jídlo zvlášť, tak jak to je zvykem na Filipínách a samozřejmě jsme tak jedli spolu doma, když jsme byli v ČR. Mě to totiž v určitém smyslu vyhovuje také, ale pokud všichni dodržují hygienické pravidla.
Ale zpět k filipínskému stolování. Mám teď s tím problém s mojí filipínskou rodinou. Na ten servisní talíř s jídlem, z kterého si člověk nandavá na svůj talíř dávají většinou servisní lžíci (pokud ne, tak jí tam dám já), jenže bohužel co jsem si všiml, tak jí používají tak z půlky. Hlavně tchán je na to specialista. Nezřídka se stává, že sedne ke stolu a ze servisních lžící ochutná všechno jídlo na stole a až pak si nandavá. Někdy dělá ochutnávku svojí lžící. Přiznám se, že mě to dost vadí a vlastně si musím nandat co nejvíc na talíř hned na začátku a pak už si nepřidávat. Takže se asi diví, proč si nandavám tolik jídla hned na začátku, ale to mi je jedno.
Během jídla také občas krkají (což ještě dovedu nějak pochopit), ale co mě šokovalo, že u jídla chlapy normálně i prdí a to nahlas. Asi aby všichni slyšeli od koho vítr zavál, nebo nevím. Abych se ale zastal filipínských žen, tak ty to nedělají. Možná mě tu v komentářích někdo napíše, že to jejich filipínská rodina nedělá. Pokud máte štěstí a narazili jste na Filipínku z bohaté rodiny, tak je asi rodiče vedli jinak nebo se také běžně stává, že se před vámi drží, protože se vás snaží nějak neurazit, nicméně po čase jim to bude už jedno tak jak je to v mém případě. Jasně, můžete jim říct něco, nebo s nimi zkrátka nejíst, ale když člověk vidí, jak oni si zakládají na tom aby všichni jedli společně, tak to kazit nechci a určitě je nebudu poučovat co mají dělat nebo nedělat během stolování. Rozhodně se toto vše neděje jen v mojí filipínské rodině tak jak by si někdo mohl myslet a rozhodně nepatří mezi chudé.
Jiná kapitola jsou restaurace, kde Filipínci dodržují jakási pravidla a zmiňované věci se tam nedějí. To jen aby se někdo kvůli tomu nebál jít do restaurace na Filipínách. Dokonce i mezi přáteli během stolování jsem toto neznamenal, což je důkazem toho, že většina Filipínců ví jak se má spořádaně stolovat, ale prostě to doma neřeší a během stolování doma se chovají jak jsou pravděpodobně zvyklí od mala. Filipínci mají také jeden zajímavý speciální styl stolování kterému se říká Boodle fight. Jak je na fotce vidět, tak jídlo se poskládá na banánové listy a jí se rukama. Kdo rychleji jí, tak má výhodu a více se nají. Tento způsob jsem zažil párkrát když jsme jedli s přáteli a je to docela sranda a to i protože jsem patřil mezi ty co najedli nejvíc. Naštěstí pro mě už ale místo rukou spíše používají příbory, což mě vyhovovalo.
Další věcí která je na Filipínách běžná, že děti, speciálně holky běhají kolem stolu, doplňují na vyzvaní starších rýži, jídlo nebo pití. Kolikrát se cítím špatně za mojí patnáctiletou neteř, která si sotva zobne z talíře a už se musí zvedat aby podala někomu to, dalšímu zase něco jiného. Většina filipínských mužů po jídle kolikrát neuklidí ze stolu ani svůj talíř a jdou od stolu pryč. Na ženách je pak mytí nádobí a uklízení. Čest a uznání patří pak výjimkám.
Kulturních rozdílů mezi našimi národy je určitě víc a možná pak časem sepíšu ohledně toho více, ale dneska bych rád psal hlavně co se týče Covidu – 19 a co mi tak hned z voleje napadlo. Například Filipínci moc neřeší dávat si při kašlání ruku před pusu nebo teď jak všichni radí kašlat do rukávu. Takže během nynější situace je nepříjemné, když k nám nahoru kde bydlíme přijde synovec, který je evidentně dost nastydlý a kašle bacily po celé místnosti. Ruku před pusu si dávat neumí, zkrátka mu to když byl malý nikdo neřekl. Tohle mě vytáčelo i předtím, například když jsem někam jel s jeepney a Filipínci tam po sobě prskali, ale naštěstí teď musí mít všichni roušky. Nebo jsem červenal zlostí, když přišel nedávno soused se na něco poptat a mezitím nám stačil poplivat hlenem betonovou verandu. Až po tom co viděl můj vražedný výraz zjistil, že je něco špatně.
Někdo se mě ptal, že netušil, jak mohou být lidi v zemi s tropickým podnebím nachlazeni. Jak jsem už v jednom článku psal, já tu jsem dokonce více nemocen než u nás. Je to zkrátka tím že se člověk zapotí a vleze někam do klimatizované místnosti a podobně. Když člověk nad tím přemýšlí a vidí jejich zlozvyky, tak pak není divu, že se tu podobným virům jako je Covid – 19 daří dobře.
Pointa tohoto článku není poukázat na to jaký jsou Filipínci prasátka, ale jsou to zkrátka kulturní rozdíly, které některým Evropanům může dost vadit. Oni jsou takto vedeni už od mala a více to neřeší. Jim zase třeba naopak vadí smrkání do kapesníku a tak když nějaký turista před nimi zatroubí do kapesníku jako do trumpety, tak se mu za zády hihňají. Nicméně to jejich popotahování je podle mě ještě horší. Stejně tak nemají rádi když někdo smrdí potem, což je u některých turistů během cestování bohužel běžné. Nebo mi málem moje žena jednou utekla z autobusu v MHD Praha, když jeden pán vedle nás evidentně asi neměl rád sprchování. Je to zajímavý, ale já myslím ještě nenarazil na Filipínce, který by v tomto vedru zapáchal potem. Oni se totiž sprchují třikrát i vícekrát denně. Jako poslední bych asi zmínil líbání a osahávání zamilované dvojice na veřejnosti. Filipínci si podobné věci zkrátka nechávají na doma.
Nakonec je pak na člověku, jak tyto kulturní rozdíly přijme. Těch rozdílů je jak jsem psal určitě více, ale dnes jsem hlavně psal o odlišnostech během stolování doma s filipínskou rodinou, které mi poslední dobou opravdu vadí a pro představu pár dalších.
