Zážitek z jízdy metrem (MRT) v Manile

O Manile jsem nepředpokládal brzy napsat další článek. Nicméně po sobotní jízdě metrem z letiště skoro přes celou Manilu jsem změnil názor a rád bych zde napsal zážitky, které nejsou zrovna pozitivní.

Teď už také chápu, proč manželce chybí metro v Praze, a já po sobotním zážitku povýšil metro z Říma na předposlední místo v mém vlastním žebříčku. Poslední místo MRT v Manile v mém žebříčku asi jen tak neopustí. Také se mně potvrdilo to, co jsem psal v posledním článku o Manile a to raději používat z letiště taxi.

No jo, ale co když na terminálu 3 je na taxi taková fronta, že bychom tam čekali minimálně 30 minut speciálně, když žluté taxi bylo na terminálu nedostatkové zboží? Jet metrem jako napadlo nás a zkusit ušetřit čas a peníze?

Jak to všechno začalo

Všechno začalo dlouhým čekáním na kufr, na který jsme čekali přes 30 minut. Po půlhodině čekání jsem vítězoslavně popadl kufr a vyšli jsme ven před terminál. Úsměv z tváře mně přešel, když jsme viděli dlouhou frontu na taxi, která se skoro nehýbala, protože zkrátka taxi bylo v sobotní odpolední zácpě v nedohlednu. Co teď?

Manželka přišla s rychlou odpovědí a to, že bychom mohli použít schuttle autobus na stanici Taft, nejbližší stanici metra (MTR 3) od letiště. Já ihned souhlasil, protože jsem se těšil, že poznám aspoň něco nového. To jsem ale ještě nevěděl, do čeho řítíme.

Autobus na Baclaran a Taft je jednoduché najít, je na pravé straně terminálu. Na autobus byla také fronta, ale na rozdíl od taxíků přijeli dva autobusy za sebou. S vítězoslavným pocitem jsme se vtěsnali do druhého autobusu.

A jak to pokračovalo

Velmi brzy jsme pochopili, proč „taxíci“ na terminálu nebyli. Autobus totiž uvázl ve velké zácpě a ten kousek na Baclaran respektive na Taft jsme jeli skoro hodinu. Metro lze snadno poznat, byla to třetí zastávka. Popřípadě se šlo zeptat průvodčího. Mimochodem za lístek jsme platili 20 pesos (na osobu). Před autobusem nás pohltilo mnoho lidí a tak jsem si přesunul menší cestovní batoh na břicho. Ještě jsme sebou měli jedno skoro 20 kilové zavazadlo, se kterým jsem bojoval nahoru po schodech k metru.

Nahoře nastal pro mně šok, když jsem spatřil zástup lidí v neurovnaných dvou frontách. Předbíhání není pro Filipínce vzácnost a tak jsme se museli doslova mačkat, aby nás nikdo ve frontě nepředběhl. Další problém nastal u stanoviště strážců, kde se sotva vešel náš kufr. Ostraha si nechala otevřít náš kufr, což bylo mezi těmi zástupy lidí skoro nadlidský úkol. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, že se zavazadly chodit do manilského metra není dobrý nápad.

Po kontrole zavazadel jsem spatřil dvě fronty na lístky. Pravá fronta byla do Culio za 14 pesos, levá byla do Quezonu za 15 pesos. Manželka mně řekla, ať si raději stoupnu stranou u zdi a šla vystát frontu na lístky. Asi za 7 minut byla zpět, ale vnikl další problém a to jak s kufrem na kolečkách prorazit ty dvě fronty. To se mně nakonec s námahou podařilo a dostali jsme se k otáčecím turniketům. Tam jsem vložil lístek (kartu) a s kufrem přes otáčecí turniket prošel. Karta hned vyjela a stejná procedura byla i při výstupu z metra s tím, že si přístroj kartu nechal.

Za rohem se objevila další velká fronta, respektive dvě. Zatímco ta levá se pohybovala pomalu, ta pravá fronta, ve které jsme šli rychle. Důvod jsem zjistil brzo. Pravá fronta byla jen pro ženy! Manilské metro má totiž přední vagóny učené jen pro ženy. Pro ženy však není zakázáno cestovat ve vagónech společně s muži a tak jsme se museli dostat do levé fronty. Po chvilce se nám tam podařilo vtěsnat.

Dole na nástupišti byl „pozorka“, který se snažil dav umravňovat, ale moc se mu to nedařilo. Po příjezdu vlaku a otevření dveří nastala pravá bitva. Všichni se vrhli do vagónů a nebrali na nikoho ohledy. Silnější a rychlejší si zabrali místa k sezení a ty hodně pomalý a co byli vzadu se do vagónu ani nedostali. Já zabral s manželkou strategické místo hned u dveří a kufr jsem měl přimáčknutý na pravé straně. Po zavření dveří vlaku jsem si všiml ještě davu lidí na nástupišti a spoustu lidí stále mířících dolů na nástupiště – neskutečné.

Po příjezdu do další stanice se nahrnuli do vagónů další lidé a to přesto, že se zdálo, že to nebude již možné. Takhle to pokračovalo stanici co stanici, byla to opravdu síla.

20141213_172428
Až na předposlední stanici se vagón vylidnil

A jak to skončilo

Jeli jsme z konečné na konečnou a tak jsem v koutku duše stále čekal, že lidi budou vystupovat, ale opak byl pravdou, a i když se to zdálo nemožné tak nový cestující se na nás doslova natlačili. Ve vlaku nebyla fungující klimatizace a tak jsme nemohli v tom vedru skoro dýchat. Náš kufr jsem doslova bránil svým tělem, aby mně nemohli s kufrem vytlačit do středu vagónu. Byl to opravdu boj.

Během cesty jsme několikrát viděli Edsu (něco jako magistrála v Praze, ale ve větším) totálně zacpanou. Až na předposlední stanici se vagón začal vyprazdňovat a naopak žádní cestující už nenastupovali. Tato šílená jízda trvala skoro hodinu.

Mapka celého manilského metra
Mapka celého manilského metra

Závěrem

Jak jsem již naznačil, tak problém byl hlavně v sobotním nákupním šílenstvím a to vše umocněné vánocemi. Myslím tím tedy totální zácpu a chybějící taxi na terminálu. Taxikář nám během dnešní jízdy na letiště řekl, že takové zácpy jsou v Manile už od začátkem prosince. Viděl jsem fronty aut mířící do garáží velkých nákupních center. Co se týče metra, tak o trošku mírnější to bude asi v ženské části vlaku – tedy podle mně.

Omluvte sníženou kvalitu některých fotek, protože jsou focené mobilem. Foťák jsem se bál vytáhnout.

K napsání tohoto článku mně navedlo několik důvodů. Tento článek poukazuje na ještě šílenější manilskou dopravu během svátků, hlavně tedy těch vánočních a velikonočních a dále jsem popsal zážitek z MRT. Kdo si chce manilské metro vyzkoušet, tak si myslím, že mu některé info zde v článku může pomoc. Cestování manilským metrem je prý o něco málo lepší mimo svátky.

Facebook Comments

02 comments on “Zážitek z jízdy metrem (MRT) v Manile

  • Eni , Direct link to comment

    Metro v Manile koukám je starší, ale třeba v Dubaji je nové, vyvoněné, naleštěné a prostě ve špičce se jen na stanicích spíš otvírají dveře, jak extrémně jsou lidi na sobě nalepení… Jednou jsem se já váčkla a přítel přijel až 4. vlakem, do 3 se vůbec nevešel…
    Mno ono taky… Dost lidí v té špičce jedoucích z práce v Dubaji jsou právě Filipínci, tak evidentně ti jediní jsou asi zvyklí…

    • Roman Mudroch , Direct link to comment

      Zdravím, ano, v Dubaji žije mnoho Filipínců, například na letišti v Dubaji je určitě více jak polovina pracovníků právě Filipínců.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *